|
|
|
Montichiari je menší město, ležící pod Bergamskými Alpami v úrodné pádské nížině asi 20 km na jihovýchod od Brescie, sídla biskupství, poblíž nádherného alpského jezera Lago di Garda.
V této části Itálie se Maria nezjevila poprvé a naposled; je pozoruhodné, že zde operuje na velmi malém prostoru : Za druhé světové války se zjevila v Bonate poblíž Bergama, od Montichiari vzdá-leného vzdušnou čarou necelých 80 km. Slavné San Damiano u Piacenzy je od Montichiari vzdále-no zhruba stejně a Schio u Vicenzy, kde se Svatá Panna zjevuje dodnes, leží odtud pouhých 50 km. Samotné Montichiari je jakoby v těžišti těchto čtyř míst zjevení.
V Montichiari se Maria začala zjevovat v roce 1946 prosté, tehdy 36 leté svobodné ženě – Pierině Gilliové, zesnulé v roce 1991. Zjevení se po dlouhé časové pomlce 19 let přesunula na předměstí Fontanelle a když církevní autority Pierině zakázaly přístup na místo zjevení, Maria se své vyvole-né duši zjevovala zpravidla v jejím soukromí, a to s nepravidelnými přestávkami až do roku 1983. Celkem došlo k několika desítkám zjevení, jejichž počet není zcela přesně znám; některá z nich mě-la ráz veřejný, většina spíš soukromý. V literatuře se z toho uvádí celkem 8 zjevení v Montichiari, 4 zjevení ve Fontanelle a asi 45 zjevení soukromých, zpravidla v Pierinině soukromé kapličce, kte-rou si upravila ve svém obydlí (1).
Pierina Gilliová se narodila 3. srpna 1911 jako nejstarší ze tří dcer; jejich otec zahynul v první světové válce. V roce 1918, a tedy ve věku sedmi let, byla Pierina jako sirotek přijata do útulku v Montichiari a zůstala tam tři roky. Její matka se opět provdala (měla ještě dalších pět dětí), a tak se Pierina vrátila domů a pomáhala jí ve vedení domácnosti. Na vzdělání neměla čas. Do školy chodila jen čtyři roky; později ještě po dobu jednoho roku navštěvovala večerní kurs.
Její nový otec pocházel ze skromných poměrů – byl prostým nádeníkem a v tehdejší poválečné Itá-lii, zmítané hospodářskými obtížemi, si práci hledal jen s obtížemi; proto se rodina několikrát i stě-hovala.
Ve dvaceti letech vstoupila Pierina do služby k carpenedolskému vikáři a zůstala u něho šest let. Od roku 1937 do roku 1940 byla zaměstnána jako pomocná sestra na klinice Villa Bianca v Brescii. Od roku 1940 do roku 1945 vykonávala totéž zaměstnání v nemocnici v Desenzanu, ležícím na břehu jezera Lago di Garda a vzdáleném asi 15 km od Montichiari. Tuto nemocnici spravovaly řeholnice řádu Ancille della Carita; v roce 1944 se Pierina rozhodla, že vstoupí do jejich kongregace, a tak se připravovala na noviciát v mateřském klášteře v Brescii. Sotva zde však byla tři měsíce, náhle utrpěla mozkovou příhodu a po 12 dní zůstala v bezvědomí. Přestože jí byla poskytnuta všechna péče, byl její případ považován za beznadějný, a proto jí bylo uděleno poslední pomazání.
V těchto dnech, zatímco ležela v předsmrtné agónii, se přihodila, a to zrovna ve chvíli, kdy u ní nebyl žádný dozor, tato vyjímečná událost : Pierina se náhle probudila a spatřila před sebou řeholnici - - zakladatelku řádu, svatou Crocifissu Di Rosa (2); tato světice držela v ruce kelímek s mastí a řekla Pierině : „Pomažu ti hlavu a uzdravíš se, ale potom poneseš těžký kříž.“
Načež tak učinila a Pierina byla opravdu okamžitě uzdravena; svým spolusestrám o okolnostech svého uzdravení však nic neřekla. Sestry se obávaly, že by se její onemocnění mohlo opakovat, a proto ji prosily, aby kongregaci raději opustila; Pierina jim vyhověla, načež po roce stráveném doma byla přijata jako pomocná ošetřovatelka v nemocnici v Montichiari. Bydlela přímo v nemocnici, a to prakticky sama ve dvoulůžkovém pokoji, který byl k dispozici obslužnému personálu.
Právě v tomto pokoji došlo o dva roky později – 24. listopadu 1946 – k prvnímu Mariinu zjevení. Událo se to takto : (3)Pierina se na kolenou modlila svou večerní modlitbu, když v tom se jí zjevila Svatá Panna v podobě zázračně krásné Paní, oděné do fialového šatu a s bílým závojem na hlavě. Maria byla velmi smutná a její oči byly plné slz, které stékaly až na zem. Její hruď byla probodnuta třemi velkými meči. Maria tehdy Pierině řekla pouze tři, nicméně velmi významná slova :
„Modlitba – pokání – náprava.“
Pierina se o tom zjevení nikomu ani nezmínila, ale druhého dne ráno se se vším svěřila svému zpovědníku. Ten se však rozhněval a energicky ji usadil : „Nic jiného mi už nemáš co vyprávět? To, co jsi mi řekla, je ovocem tvé fantazie a špatného zažívání. V každém případě o tom mlč a už mi nechoď vyprávět o takových věcech.“
Pierina si však přesto byla jista, že skutečně viděla Svatou Pannu, zpovědníka však uposlechla a všechno si ponechala pro sebe.
Věc však neměla hladký průběh, neboť po onom prvním zjevení byla Pierina vydána soustavným útokům ďáblů a měla i vidění pekla. Vypověděla o tom : >> Po tomto zjevení mé milované Matky Boží jsem musela podstoupit velké utrpení tělesné i duševní, které mi způsobovali tři ďábli přicházející během celého měsíce května 1947; na konci tohoto měsíce mi dali spatřit samotné peklo.Ó, jakou hrůzu jsem tam zažila! Všechno jsem snesla a přečkala jen s Boží milostí.
31. května jsem musela podstoupit urputný boj se třemi strašnými ďábly. Neustále mě napadali, naplňovali mě hrůzou a ukrutně mě bili po všech částech mého těla. Všude po něm bylo vidět podlitiny. Už jsem ani neviděla, kde se nacházím. Volala jsem o pomoc a hledala úkryt a ochranu u obou řádových sester, které stály u mne. Chvíli jsem ležela na posteli, chvíli na podlaze a abych unikla útoku ďáblů, kteří mě chtěli odvléci, skryla jsem se za obě řádové sestry.
Na chvíli nastal klid a já jsem zavřela oči. Ale když jsem je opět otevřela, spatřila jsem množství ďáblů, kteří se na mne s velikým křikem vrhli a chtěli mě odvléci. Vypadali přitom velmi radostně a spokojeně, jako po nějaké vyhrané bitvě. Zachvácena strašnou hrůzou jsem se pevně chytila řádových sester a vzývala ctihodnou matku (svatou zakladatelku řádu Marii Crocifissu di Rosa), aby mi pomohla a ochránila mě. Načež jsem omdlela.
Vtom jsem pocítila, že jsem byla odnesena na jakési nezměrně veliké místo bez hranic, a tam jsemměla strašné vidění. Zvolala jsem : Ó, můj Bože, co se zde děje … Jak je peklo strašné! Připadala jsem si zcela bezmocná, bez ochrany. Přede mnou leželo nezměrné moře plamenů. Cítila jsem ohavný zápach jakoby po síře a strašné vedro. Přestože jsem byla od ohně poměrně daleko, obávala jsem se, že se udusím. Volala jsem k Pánu a Panně Marii : „Už to nevydržím!“ Slyšela jsem se, jak se modlím. V tomto nezměrném moři plamenů jsem viděla obrovské zástupy ďáblů, kteří všichni měli křídla, a viděla jsem i ty, kteří mě předtím tak trýznili, ale kteří tehdy křídla neměli.
Uprostřed plamenů jsem spatřila duše odsouzených jakoby prozářené, a tak jsem mohla velmi dobře rozeznat jejich oděv i tvář. Duše odsouzených byly rozděleny do tří rozdílných zástupů a podobaly se oněm třem ďáblům, kteří mě v poslední době tak hrozně týrali. K těmto třem rozdílným zástu-pům odsouzenců mi nějaký neznámý hlas podal toto vysvětlení : „Pohleď na toto peklo! První zástup je vytvářen dušemi zaslíbenými Bohu, které zradily své povolání a nenapravily se, a proto byly odsouzeny. Druhý zástup pozůstává z duší zaslíbených Bohu, které zemřely ve smrtelném hříchu a proto byly odsouzeny.“
Mezi těmito odsouzenými jsem také spatřila ony ďábly, kteří mě předtím tak dlouho a tak strašně mučili. Zejména jsem si však povšimla jedné černě oděné řádové sestry, hrozně trpící a ponořené do moře plamenů. Plamen vycházel z jejích očí, nosu, úst, uší. Kolem konečků jejích prstů byli omotáni hadi.
Hlas pokračoval : „Třetí zástup pozůstává z kněží – Jidášů!“
Uprostřed obrovských plamenů jsem spatřila mnoho kněží. Mezi nimi jsem viděla dva s mitrou, ale nemohu říci, zda to byli biskupové nebo papeži. Poněkud stranou od tohoto zástupu jsem spatřila jednu duši, celou ponořenou do strašlivého ohně. Plameny ji vždy uchopily, vynesly do velké výše a pak ji nechaly v hrozných mukách opět dopadnout dolů.
Všechny tyto duše se navzájem nenáviděly a byly stále pohlcovány strašlivými šelmami. A hlas vysvětloval : „Toto jsou duše, které našeho Pána vášnivě nenáviděly.“ Tímto hrůzným viděním jsembyla úplně vyčerpána a stále jsem jen volala : „Už dost, už dost! Ó, Bože, pomoz mi přece!“
Hlas pokračoval : „Je zapotřebí pokání, pokání, aby se tak zabraňovalo tomu, aby duše přicházely do pekla!“ Volala jsem : „Chceme konat pokání, chceme konat pokání. Ale už dost!“ Moje síly byly naprosto vyčerpány.
Konečně jsem byla z tohoto hrozného pekla odnesena k obrovské železné bráně a pocítila jsem, jak se při zavírání dotkla mých ramen. Konečně jsem si oddechla a zvolala : „Teď jsou všichni ďábli za ní zavřeni.“ A děkovala jsem Pánu, že mě z těchto všech hrůz vysvobodil. <<
Ke druhému zjevení došlo 1. června 1947, rovněž v Pierinině pokoji. Pierina o něm vypověděla : >> Tentokrát byly u mne dvě řádové sestry a modlily jsme se svatý růženec. Zcela neočekávaně se zjevila Svatá Panna, jako poprvé opět ve fialovém šatu a s bílým závojem, který jí padal až k nohám. I tentokrát měla ve svém srdci tři meče. Prosila jsem Svatou Pannu, zda by se nedala spatřit i oběma přítomným sestrám. Odpověděla mi : „Řekni jim, že mě uvidí v nebi a mnohem krásnější.“ Více už neřekla a zmizela. <<
Při třetím zjevení – 13. června 1947 se Svatá Panna zjevila opět v nemocnici, a to časně ráno; byla zrovna neděle. Pierina : >> V mém pokojíku byly dvě řádové sestry. Modlily jsme se svatý růženec. Pojednou uprostřed oslnivého světla se zjevila krásná Paní – Svatá Panna a společně s ní i svatá Maria Crocifissa di Rosa, zakladatelka Služebnic lásky z Brescie. Svatá Panna byla celá v bílém, oděna jakoby v nejjemnějším atlasu, který se v zářivém světle leskl jako stříbro, ve sněhobílém plášti, pod krkem přidržovaným neviditelnou sponou. Z ramen jí padal až na nohy. Nad čelem bylo možno spatřit světle kaštanové vlasy. Plášť byl olemován zcela jemným zlatým proužkem. Od její pravé ruky jí visel růženec s medailí.
Požádala jsem ji : „Prosím, řekněte mi laskavě, kdo jste?“ S úsměvem odpověděla : „Jsem Matka Ježíšova a Matka vás všech.“
Rozevřela své ruce a já jsem viděla, že v jejích prsou už nebyly ony tři meče, ale jak jsem sklouzla pohledem dolů, spatřila jsem, že leží na podlaze. Na jejich místě jsem uviděla tři růže – bílou, červenou a zlatou.
Svatá Panna s úsměvem řekla : „Náš Pán mě posílá, abych přinesla novou mariánskou pobožnost všem institutům a řeholním řádům mužským i ženským a světským kněžím, kteří mě budou oddaně uctívat, svou zvláštní ochranu, stále mocnější rozkvět opravdových duchovních povolání, menší počet těch, kteří toto povolání opouštějí a velkou svatost Božích služebníků. Přeji si, aby 13. den každého měsíce byl slaven jako mariánský den. Po 12 předcházejících dní je třeba konat zvláštní přípravné modlitby. Tento den by měl být dnem smíru za urážky, které našemu Pánu učinily duše Bohu zasvěcené. Svými vinami probodly mé mateřské Srdce a Srdce mého Božského Syna Ježíše Krista jakoby třemi žhavými meči.
V tento den sešlu institutům a řeholním kongregacím, které mě budou takto uctívat, hojnost milostí a velkou svatost při duchovním povolání.
Přeji si, aby 13. červenec každého roku byl slaven zejména ve všech řeholních institutech. Tento den budiž oslavován zvláštními modlitbami : to znamená mší svatou, svatým přijímáním, svatým růžencem a hodinou adorace.
Přeji si, aby v každém řádovém společenství nebo řeholním institutu existovaly duše, které by žily v hluboké oddanosti modlitbě a které by tak vyprošovaly milost, aby žádné povolání nebylo ztraceno.
Přeji si, aby se tam nalezly i takové duše, které by velkoryse a s láskou nabízely všechny zkoušky a utrpení jako pokání za urážky způsobené našemu Pánu dušemi zasvěcenými Bohu, které žijí v těžkém hříchu.
Přeji si, aby i další duše nabídly celý svůj život jako oběť za všechny zrady, kterými trpí náš Pán od těch kněží, kteří se dopouštějí zrady Jidášů.“
Na přání svého zpovědníka jsem pak poprosila o zázrak. Svatá Panna mi odpověděla : „Neučiním žádný viditelný zázrak. Ale ten nejzřejmější zázrak bude spočívat v tomto : Duše zasvěcené Bohu, které už po dlouhou dobu, obzvláště za války, zvlažněly, takže se zpronevěřily svému povolání a dokonce ho zradily, a které za svá velká provinění zakusily tresty a pronásledování, jak se to dnes proti církvi děje, přestanou urážet našeho Pána. Budou opět žít v původním duchu svých svatých řeholních pravidel.“
Nyní se Svatá Panna odmlčela a nechala Marii Crocifissu di Rosa k tomu dodat : „Řekni důstojným představeným : Titul této nové zbožnosti ke Svaté Panně se bude nazývat : ROSA MYSTICA -opravdová Matka duší zasvěcených Bohu.“ <<
K významu oněch tří mečů a tří růží Pierina podala tento výklad :
První meč – opuštění kněžského nebo řeholního povolání.Druhý meč – kněží a řeholní osoby ve stavu smrtelného hříchu.Třetí meč – kněží a řeholníci, spáchavší Jidášovu zradu.
Bílá růže – duch modlitby.Červená růže – duch smíru a ochoty k obětem.Zlatá růže – duch pokání.
Růže mají ještě další význam, o kterém se podrobněji zmíníme ještě později.
Čtvrté zjevení – 22. října 1947. Svatá Panna se tentokrát zjevila v kapli nemocnice v Montichiari,kde bylo přítomno několik zdravotních sester, kněží a lékařů, a to při modlitbě růžence.
Řekla : „Přicházím naposledy s prosbou o onu pobožnost, kterou jsem Vám doporučila. Nabídla jsem se lidem a především duším zasvěceným Bohu jako prostřednice, neboť můj Božský Syn už chtěl dát průchod své spravedlnosti, protože je roztrpčen všemi urážkami, které jsou mu neustále činěny.“ A na rozloučenou dodala : „Vivi d'amore – žijte v lásce!“
Páté zjevení – 16. listopadu 1947. Svatá Panna se tentokrát zjevila na posvěcené půdě farního kostela – v dómě v Montichiari.
Pierina o tomto velkém zážitku vypověděla : >> Když jsem v dómě po svatém přijímání činila své díkůvzdání, byla jsem náhle zasažena světelným zábleskem. Když jsem otevřela oči, uprostřed veliké záře jsem spatřila bíle oděnou Svatou Pannu – Mystickou Růži, stojící v zahradě plné bílých, červených a zlatožlutých růží, které vytvářely podivuhodný květinový koberec. Svatá Panna byla vážná a měla sepjaté ruce. Zkoušela jsem povstat s klekátka a ke Svaté Panně se přiblížit, ale neznámá a nepřemožitelná síla mě přiměla, že jsem zůstala klečet. Odehrávalo se to jakoby uprostřed dómu.
Svatá Panna ke mně přistoupila a řekla mi : „Náš Pán, můj Božský Syn Ježíš, už nechce déle snášet těžké urážky, které lidé páchají svými prohřešky proti svaté čistotě. Proto už chtěl seslat celou potopu trestů, ale já jsem se přimluvila, aby ještě jednou dal promluvit svému milosrdenství. Právě proto žádám o modlitby a pokání jako nápravné akty za tyto hříchy!“
Nyní mi Svatá Panna pokynula rukou, abych přistoupila blíž. Uposlechla jsem ji a opět se vrhla na kolena. Zároveň Svatá Panna sestoupila níž a přiblížila se ke mně.
Chvíli počkala, načež rozkazujícím tónem řekla : „Na znamení pokání a očisty udělej jazykem kříž na čtyřech sousedících dlaždicích; tyto dlaždice pak budou v upomínku na mé zjevení zakryty a už po nich nesmíte šlapat nohama.“
Vrhla jsem se na zem a jazykem udělala na dlaždicích čtyři kříže.Pak mi Svatá Panna dala znamení, abych povstala. Teď už sestoupila docela na zem. Její šat se dotýkal dlažby, její nohy nebylo vidět. Pak řekla : „V Bonate vzal náš Pán, můj Božský Syn, své milosti zpět, neboť toto svaté místo bylo znesvěceno; během modliteb bylo hanobeno hříšným morem proti svaté čistotě, aby tak byla znehodnocena má přítomnost.“
Otázala jsem se : „Stalo se to vinou děvčat?“ „Ne, příčinou jsou tyto hříchy! Velmi naléhavě prosím kněze, nechť se s láskou zasazují o to, aby tyto hříchy lidé už nepáchali. Každému, kdo bude pracovat na vykořeňování těchto hříchů, propůjčím své milosti.“ Otázala jsem se : „Budou nám pak naše hříchy odpuštěny?“ Svatá Panna odpověděla : „Svolávám požehnání na toto místo, na Itálii,na svět, na Svatého Otce, na kněze, na duše zasvěcené Bohu!“
Pak se povznesla do výšky a s rukama ochranitelsky rozpřaženýma řekla : „Budeš-li velkomyslná, obdržíš pro celý svět ještě větší milosti.“ Pak zmizela. <<
Šesté zjevení – 22.listopadu 1947. Pierina : >> Odpoledne jsem se v přítomnosti několika osob modlila v dómě v Montichiari. V tom jsem náhle spatřila světlo a v něm jako obvykle Svatou Pannu.
Vrhla jsem se na kolena; Maria se přiblížila a pak řekla : „Udělej jazykem kříž na každé z těchto čtyř dlaždic.“
Byly to ty stejné dlaždice uprostřed dómu, přímo pod kupolí, na které minule sestoupila. Uposlechla jsem a učinila jazykem kříže, načež jsem se poněkud oddálila. Svatá Panna opět sestoupila dolů a řekla : „Přicházím na toto místo, neboť zde dojde k velkým obrácením. Proto prosím, aby tyto dlaždice byly zakryty a aby se po nich nešlapalo,“
Pak jsem ji požádala : „Prosím, vysvětlete mi, co to znamená – HODINA MILOSTI?“ Svatá Panna odpověděla : „HODINA MILOSTI bude velkou událostí s velkými a četnými obráceními. Toto vyřiď osobně panu biskupovi z Brescie!“
Otázala jsem se : „Co musíme činit jako přípravu k této události?“ Řekla : „Modlitbu a pokání! Je třeba se třikrát denně modlit žalm „Miserere“ s rozpřaženýma rukama.“ Pak se ke mně sklonila a řekla : „Co by sis ty sama přála od Pána?“ Odpověděla jsem : „Pro sebe vůbec nic. Ale prosím o odpuštění našich hříchů.“ Svatá Panna se usmála a řekla : „Slibujete, že už nebudete hřešit?“ Odpověděla jsem : „Ano, jménem všech slibuji.“
Maria pak s očima obrácenýma k nebi řekla : „Duše studené a tvrdé jako tento mramor budou dotčeny Božskou milostí a stanou se opět Bohu věrnými a milými.“ Otázala jsem se : „Proč se zjevujete právě na těchto dlaždicích?“ Odpověděla : „Protože aspoň nebyly znesvěceny oněmi hříchy, jak se to stalo na jiných místech mých zjevení.“ Když jsem viděla, že se vzdaluje, řekla jsem : „ Očekáváme Vás 8. prosince.“ <<
Sedmé zjevení – 7. prosince 1947. Pierina : >> Rozpoznala jsem v nitru volání vnitřního hlasu, abych šla do dómu. Tam byly přítomny jen tři osoby, mezi nimi můj zpovědník a představená z nemocnice kde jsem pracovala. Modlili jsme se. Náhle jsem spatřila světlo. Padla jsem okamžitě na kolena poblíž oněch známých dlaždic a hned jsem spatřila Svatou Pannu, Mystickou Růži. Tentokrát jí bílý plášť po její pravé straně přidržoval bíle oděný chlapec a po její levé straně rovněž bíle oděné děvče. Oba měli přes čelo kolem hlavy bílý obvaz.
Svatá Panna s úsměvem řekla : „Přišla jsem, abych vám přinesla tři milosti a požehnání za vaši námahu a oběti.“ Pak se naklonila ke mně : „Ale musíš ještě přinést mnoho modliteb a velkodušných obětí!“ Moje odpověď : „Ano, budu to konat.“
Načež Maria řekla : „Zítra v poledne přijdu a dám ti zahlédnout maličký kousek Nebe. Ale jako oběť po tobě žádám, abys měla zavřené oči, a tak byla spojena se všemi ostatními dušemi, které žijí jen z víry. Zítra ukážu své Neposkvrněné Srdce, které je lidmi tak málo poznáváno! Ve Fatimě jsem dala rozšiřovat úctu k svému Srdci. V Bonate jsem se snažila, aby tato úcta pronikla do křesťanských rodin. Zde v Montichiari si přeji, aby se pobožnost k Mystické Růži, už dříve doporučená a spojená s úctou k mému Neposkvrněnému Srdci, prohloubila v náboženských institutech a klášterních společenstvích, a tak aby tyto duše zasvěcené Bohu obdržely od mého mateřského Srdce co nejvíce milostí.“
Zaprosila jsem : „Svatá Panno, prosím, učiňte zítra zázrak! Tolik lidí by chtělo mít o vaší přítomnosti jistotu!“ S úsměvem odpověděla : „Zítra ti řeknu, co se má stát s těmi čtyřmi dlaždicemi.“ Otázala jsem se, kdo jsou ony dvě děti po jejím boku. Odpověděla : „Jacinta a František. Budou tě doprovázet ve všech tvých strastech. I oni trpěli, ačkoliv byli mnohem menší než ty.“ Na to jsem řekla : „Milé dětičky, pomozte i mně!“ Svatá Panna i děti se na mne usmívaly a Svatá Panna řekla : „Ano, budou ti pomáhat. Ale já si od tebe přeji : Prostotu a dobrotu jakou měly tyto děti.“ Svatá Panna pak rozepjala ruce, pohlédla vzhůru k nebi a zvolala : „Pán buď požehnán!“ a poznenáhlu zmizela. <<
Osmé zjevení – 8. prosince 1947. Při příležitosti velkého mariánského svátku Neposkvrněného Početí se k oznámenému zjevení sešlo několik tisíc lidí zblízka i zdaleka. V poledne se Pierina jen stěží prodrala do naplněného dómu. Poklekla uprostřed na obvyklém místě a všichni se začali společně modlit růženec.
Uprostřed modlitby pojednou vykřikla : „Och, Svatá Panna!“ Okamžitě nastalo v přeplněném dómu naprosté ticho. Došlo ke zjevení, o kterém Pierina vypověděla : >> Při modlitbě růžence se náhle ukázalo světlo. Ve stejném okamžiku se objevilo velké bílé schodiště, po obou stranách zdobené bílými, červenými a zlatožlutými růžemi. Uprostřed, v zahradě s nádhernými růžemi, stála ve výklenku, vytvořeném růžemi stejných barev, se sepjatýma rukama Svatá Panna jako Mystická Růže (ale tři růže na jejích prsou jsem neviděla).
Usmívala se na mě, pozvolna pozvedla oči k nebi a řekla : „Jsem Neposkvrněné Početí.“ Pak sestoupila o schod níž a řekla : „Jsem Maria milostí, Matka Božského Syna Ježíše Krista.“ Sestoupila o několik dalších schodů a řekla : „Svým příchodem sem do Montichiari, projevuji přání, abych byla vzývána a ctěna jako ROSA MYSTICA. Přeji si, aby se 8. prosince každého roku vždy v poledne slavila hodina milosti pro celý svět. Touto úctou bude získáno mnoho milostí pro duši i tělo.“
Pak pokračovala : „Náš Pán, můj Božský Syn Ježíš Kristus, prokáže obzvlášť velké milosrdenství těm, kteří vytrvají na modlitbách za své hřešící bratry a sestry. Nechť je co nejdříve sděleno nejvyššímu pastýři katolické církve, papeži Piu XII., že je mým přáním, aby hodina milosti byla uvedena ve známost a rozšířena po celém světě. Nemůže-li někdo navštívit kostel, nechť se v poledne modlí doma, a tak ode mne obdrží milosti.“
Poprosila jsem o její požehnání všem přítomným. Svatá Panna odpověděla : „Přeji si, aby tyto čtyři dlaždice byly uzavřeny železnou mříží a aby za obdržené milosti byla zhotovena socha ROSA MYSTICA s mou podobou a se třemi schody pod nohama a aby byla po zemi nošena v procesích. Na všech těchto cestách budu rozdávat duchovní milosti a zázračná uzdravení. Pak nechť je socha postavena na těchto čtyřech dlaždicích.“
Nyní Svatá Panna vzala na sebe přísné vzezření a pozvedla přitom výstražně ruku se slovy : „Och, Bonate, Bonate! Tam chybí víra!“ Otázala jsem se : „Co mají znamenat tyto schody?“ „Kdo se bude zde u těchto dlaždic modlit a prolévat slzy lítosti, nalezne pevný žebřík k mému mateřskému Srdci, milosti a ochraně.“
Svatá Panna zeširoka rozepjala ruce. A teď vyjmula ze své hrudi své Srdce a na něm tři růže – bílou, červenou a zlatožlutou. Z tohoto Srdce vycházelo tak silné a všepronikající světlo, že jsem byla oslepena, málem jako kdyby mi Svatá Panna odňala oči. Myslela jsem, že už zůstanu navždy slepá.Mé nitro ve mně zvolalo : - Ó, Neposkvrněné Mariino Srdce! - Světlo zesláblo a já jsem opět mohla spatřit Svatou Pannu.
Řekla : „Ó, pohleďte na toto Srdce, které tak miluje lidi, z nichž většina je naopak zahrnuje potupa-mi!“ Odpověděla jsem : „Svatá Panno, slibujeme, že vás budeme milovat, a pokusíme se napravovat hříchy.“ „Když se dobří i zlí svorně sjednotí v modlitbě, dosáhnou od mého Srdce milosrdenství a pokoj. V současné době mým prostřednictvím dobří lidé obdrželi od Boha milost; tak byl zadržen velký trest.“ Potom s úsměvem dodala : „Ano, poznáte velikost této hodiny milosti.“ Po těchto slovech se Svatá Panna začala vzdalovat. Stačila jsem jí ještě poděkovat a poprosit o požehnání pro Svatého Otce, kněze, řeholníky a celý svět. <<
V době, kdy se Panna Maria zjevila Pierině, souběžně došlo ke třem zázračným uzdravením, později potvrzeným. Ke dvěma uzdravením došlo přímo v dómě, kam rodiče přinesli jednoho šestiletého chlapce po dětské obrně a kam byla dopravena i šestadvacetiletá dívka s těžkou tuberkulózou, neschopná řeči. Chlapec i dívka byli během zjevení náhle a úplně uzdraveni. Ke třetímu zázraku došlo v jednom soukromém bytě ve městě : zde byla uzdravena asi 36letá žena, která byla od dětství mentálně postižena a za niž se šel otec modlit do kostela. Všechny tyto tři případy byly svého času velmi populární, protože na vyšetřování se podílelo mnoho lékařů, kteří museli jednoznačně konstatovat, že tato uzdravení nejsou vědecky vysvětlitelná.
Tak zde skončilo první období mariánských zjevení. Pierinin vnější život se vzápětí zcela změnil. Stalo se jí to, co se před tím už stalo a potom mělo stát tolika Mariiným vizionářkám; nebylo jí věřeno, byla posmívána a šikanována a církevní hierarchie drasticky zasáhla do jejího soukromého života. Pierina to všechno nesla s příkladnou trpělivostí a pokorou a ani jednou vůči tomuto bezpráví nezaprotestovala. Ale nechejme o tom vypovídat ji samotnou.
>> Po tomto zjevení Svaté Panny ve svátek Neposkvrněného Početí 8. prosince 1947 jsem musela na příkaz církevní vrchnosti (diecézního biskupa Giacinta Tredici z Brescie) opustit své místo v nemocnici a svolit, abych odešla daleko od své domoviny, k jedné dobré slečně do malé vesnice v Toskáně u Arezza. Mimo mé příbuzné, faráře a starosty z Montichiari nikdo nesměl mít ani potuchy, kde jsem. Ale ke konci roku 1948 jsem byla jeho excelencí biskupem z Brescie povolána zpět. Musela jsem po dobrých čtyřicet dní vypovídat před četnými kněžími a lékaři. To pro mne byly velmi těžké dny, protože to byl neustálý útok proti mně. Prostě mi nechtěli věřit. Ale já jsem stále říkala pravdu, že jsem Svatou Pannu opravdu viděla a s ní mluvila, já, docela nedůstojné stvoření. Ale byla to opravdu dobrota Svaté Panny, že se mi milostivě zjevovala a dala svá poselství. Za to, abych potvrdila pravdivost zjevení Svaté Panny, jsem byla připravena dát svůj život a podstoupit jakýkoliv trest.
Jednoho dne se mě tázali důstojní kněží biskupské vyšetřující komise, zda jsem připravena přísahou na svaté Evangelium potvrdit vše, co se týkalo Svaté Panny jako Mystické Růže. Zcela klidně jsem prohlásila, že jsem k tomu připravena, neboť všechno, co jsem vypověděla, bylo čistou pravdou.
V přítomnosti důstojného pana biskupa Msgre Giacinta Tredici a uvedených kněží jsem s rukama na Evangeliu složila tuto přísahu. Pak mě poněkud ponechali na pokoji. Ale brzo si mě zavolal důstojný pan biskup do své pracovny. Utěšoval mě a žádal mě, abych zůstala hodná a usilovala o svatost. Vybídl mě, abych se stáhla z veřejnosti a šla do ženského kláštera. Na doporučení svého duchovního vůdce P. Giustina Carpina, představeného františkánek, jsem musela jako host u nich zůstat a tam jsem zůstala téměř dvacet let.
Ta léta však byla léty velkých milostí, neboť jsem byla chráněna a vedena jedním knězem, který mi pomáhal vést duchovní život a ve všem vidět Boží vůli. Musela jsem však tělesně i duchovně trpět. To všechno jsem nabízela jako oběť z lásky k Pánu.
Svatá Panna po mnoho let už nepřicházela – to byla pro mne těžká trýzeň, a právě tuto bolest nikdo nedokáže změřit. Až jednoho večera – 13. ledna 1951, když jsem se modlila v kapli, se náhle neočekávaně ukázalo velké světlo a já jsem opět spatřila ono velké schodiště z 8. prosince 1947, jak se tehdy Svatá Panna zjevila v dómě v Montichiari. Nahoře na tomto schodišti se otevřela zlatá brána. Nad ní velkými zářivými růžovými písmeny bylo napsáno :
FIAT DELLA CREAZIONE (Staň se, Stvoření).
O něco níž pod tím byl jiný nápis, v zářící krvavě červené barvě :
FIAT DELLA REDENZIONE (Staň se, Vykoupení).
A ještě níž pod tím v zářící nebesky modré barvě :
MARIA DELLA CORREDENZIONE (Maria Spoluvykoupení).
Nádherný andělský hlas řekl, aniž koho bylo vidět : „Mariino FIAT, vyslovené při Andělově návštěvě, které ji učinilo Matkou Boží i Matkou celého lidstva, je srovnatelné s FIAT při Stvoření, neboť toto Mariino FIAT způsobilo, že od Boha Otce obdržela všechny milosti.“
A pak andělský sbor začal zpívat : „Ó, Maria, Matko Boží, Matko milostí, buď velebena všemi lidmi všech dob!“
Viděla jsem jen schodiště, ne však Svatou Pannu. <<
Podobně došlo v nepravidelných obdobích k několika dalším zjevením, a tak byla Pierina bohatě odškodňována.
Zhruba po roce od posledního vidění – 27. února 1952 – se Pierině poprvé zjevil sám Ježíš Kristus.
Vypověděla o tom : >> Byla jsem sama ve svém pokojíku, když tu se objevilo jasné světlo a v něm se náhle ukázala velká majestátná Osoba, v bílém skvostném šatu, s vousem a dlouhými vlasy, padajícími až na ramena. Byla jsem celá u vytržení a jen stěží jsem dokázala snést jeho pronikavý pohled. Ale sotva bylo vysloveno první slovo : „Dcero“ - jaká radost a štěstí ihned zaplavily moji duši! To jsem už mohla pozvednout oči a pohlédnout na něho. Vyzařovala z něho převeliká dobrota.
A s velkou něhou a laskavostí řekl : „Dcero, jsem Ježíš z Nazareta. Syn Trojjediného Boha. Zvlášť jsem si vyvolil a oblíbil území Montichiari, aby se na něm zjevovala moje Matka Maria, Matka všech duší, Prostřednice Milostí a mého Milosrdenství. Moje Matka přijde ve vší nádheře, která jí náleží. Dcero, miluj mě, tak jako miluji já tebe. Dej mi svůj život v lásce. Neustále mysli na má slova. Neboj se! Nermuť se, když musíš trpět za triumf mých přání. Právě proto mě smíš vidět. Přeji si, aby moje Matka Maria byla všemi lidmi této země lépe poznávána a milována. Mé Srdce je plné lásky k duším!“
Když mě Ježíš opustil, spatřila jsem na jeho místě zářivý kříž. Aby se mohlo popsat toto svaté vidění, bylo by zapotřebí ovládat řeč andělů. <<
Zhruba za rok – dne 20. února 1953 – se Pierině zjevil Ježíš podruhé; dejme jí opět slovo : >> Když jsem se ve tři hodiny odpoledne modlila křížovou cestu, Ukřižovaný náhle ožil a zavolal na mne : „Má dcero, velice tě miluji a dávám ti lásku své Matky, abys mě skrze ni uměla i ty milovat. Ukaž se hodna této milosti.“
Pak pokračoval s obzvláštní něhou : „Víš, dcero, proč jsem si přál, aby se moje Matka Maria při svých zjeveních v Montichiari představila pod titulem : Rosa Mystica, Maria milostí?“ Odpověděla jsem : „Ježíši, to nevím, k tomu mi církevní vrchnost řekla, že to je nejspíš zvolání z loretánské litanie.“ Ježíš na to řekl : „Och, to není pouze odtud! Rád bych k tomu řekl, že oni nepochopili velký a důležitý význam tohoto zvolání.“
Pak řekl Ježíš – slabiku po slabice a slovo po slově hláskovaně : „ROSA chce říci – Tělo, MYSTICA – mystické; nebo také: Mystické Tělo církve. Proto se stala moje Matka „Marií Milostí“,neboť jsem jí dal moc všechny milosti rozdělovat. Skrze svou mateřskou lásku obdrží ode mne všechno. A proto jsem ji poslal do Montichiari, aby prostřednictvím tohoto výrazu „Mystické Tělo“ a „Prostřednice smíru“ seznámila se mnou celé ubohé lidstvo. Po pravdě se to také stane! Dcero, stále mě miluj, tak jak mě miluješ v této chvíli!“ <<
Na další zjevení čekala Pierina přes osm let; došlo k němu 8. prosince 1961, tedy opět ve svátek Neposkvrněného Početí. Sdělila o něm : >> Když jsem po mši svaté vešla do svého pokojíku, a to stále ještě u sester, kde jsem byla hostem, spatřila jsem Svatou Pannu, která mě už očekávala u malého oltáříku. Jaké překvapení! Maria byla jako obvykle krásně bíle oděna.
Řekla : „Čekám zde na tebe.“ Po těch slovech ještě více zkrásněla a rozepjala ruce : „Snaž se ve všech lidech milovat mého Božského Syna Ježíše.“ Odpověděla jsem : „Ano.“ Zatímco jsem to ří-kala, spatřila jsem v její pravé ruce velkou krásně červenou kouli s křížem směřujícím vzhůru, a uvnitř jsem viděla mnoho sepjatých rukou. V levé ruce měla velkou bílou světelnou kouli a uvnitř bylo vidět kostel s věží a na ní stejný kříž. Nad tím jsem spatřila slovo POKOJ.
Svatá Panna plna vlídnosti řekla : „Dobře si to prohlédni!“ Odpověděla jsem : „Ano, já rozumím, budu konat hodně pokání a modliteb a obětí za všechny lidi celé země.“ Načež Svatá Panna k tomu dodala : „Ano, má milovaná dcero, úkony lásky září v mém Srdci bez ustání! Trp s láskou! Miluj mlčenlivost a hovoř především modlitbou!“ Odpověděla jsem : „Ó, ano, Svatá Panno, budu to dě-lat.“ Opustila mě docela pomalu. <<
A pak se Svatá Panna Pierině zjevila po další velké – tentokrát pětileté přestávce – až 27. 2. 1966 : >> Modlili jsme se v mém pokojíku, stále ještě u oněch sester, před malým oltáříkem Svaté Panny. Se mnou tam byl i můj zpovědník a má přítelkyně Lucie. Pojednou se zjevila Svatá Panna – Rosa Mystica.
Byla zarmoucena a řekla : „Pierino, 12., 14. a 16. dubna po velikonocích je třeba uspořádat z Fontanelle procesí. Tuto výzvu k pokání je třeba rozhlásit.“ Odpověděla jsem : „Ó, to učiním ráda.“ Maria mi pak s úsměvem řekla : „Na bílou neděli (první po velikonocích, tj. na neděli Božího Mi-losrdenství) mě můj Božský Syn Ježíš Kristus pošle ještě jednou na tuto zem do Montichiari, abych lidstvu přinesla hojné milosti. Ten pramen od té doby bude zázračný!“
A s očima obrácenýma k nebi pokračovala : „Počínaje touto nedělí nechť tam jsou přiváděni ne-mocní, a ty to zahájíš tak, že každému podáš džbán se zázračnou vodou, aby si omyl svoje rány.“„Řekla jsem : „Ano, ráda to udělám.“ Nato Svatá Panna : „To bude tvým úkolem a apoštolátem!Teď už nesmíš žít skryta v ústraní!“ Odpověděla jsem : „Ano, ráda na sebe vezmu tento úkol.“Maria odpověděla : „Na Bílou neděli tam budu, a ta voda se stane pramenem očisty a milosti.“A s úsměvem pozvolna zmizela. <<
Tak Pierině skončilo jedno dlouhé období jejího života, plné sebeodříkání, utrpení a vnitřního pročišťování, ale i velkých Božích milostí. Devatenáct let byla církevní hierarchií držena v ústranív pošetilé domněnce, že všechno skončí a upadne v zapomenutí. Ale Boží úradky nelze žádnýmsvětským rozhodováním obcházet a anulovat. Bůh se přihlásí, kdy to nejméně očekáváme. Zjeveníve Fontanelle jsou toho příkladnou demonstrací.
A Pierina, nezlomena, ale zocelena téměř dvacetiletým čekáním, stojí opět věrně na svém místě.A ani tentokrát ji nebudou očekávat žádně pocty, pochvaly a čestná uznání. Ta se ostatně s poslánímproroka vylučují.
|
|
|
