|
|
|
Jak ubozí a politováníhodní jsou lidé, kteří v Marii, Matce Boží, vidí jen obyčejnou ženu !
Maria není obyčejnou ženou už z pouhého hlediska ryze pozemského – vždyť pochází z královské-ho rodu Davidova, natož z hlediska morálního – je přece počata bez dědičného hříchu a nikdy za svého pozemského života se nedopustila ani toho nejmenšího hříchu. A jak by teprve mohla být obyčejnou ženou z hlediska duchovního : její duše byla u Boha odevždy, a tedy před stvořením neviditelného i viditelného světa; odevždy přebývala ve Svaté Trojici.
Všechny tyto okolnosti spolu vzájemně souvisí, a to velmi hluboce : Maria nemohla být postižena dědičným hříchem, protože její duše byla u Boha odevždy, a tedy předtím, než v ráji zhřešili první lidé; tolika milostmi ozdobena, nemohla tyto milosti ztratit.
Odevždy choval Bůh úmysl, že rozšíří svou slávu o svůj pozemský dvůr – lidstvo, v jehož čele bude stát jeho vlastní inkarnovaný Syn – Kristus, dle svatého Pavla „Prvorozený“ ze všeho lidstva, jež mělo být stvořeno k jeho obrazu. Odevždy se tak i Maria těšila jeho pozornosti jako „první po Bo-hu“, první po Prvorozeném Kristu, jehož se měla stát Matkou.
To je základní hierarchie nadpřirozených hodnot, v nichž Maria, ona Růže v ráji štípená, starozá-konními proroky předzvěděná a opěvovaná, má své jedinečné a nevývratné postavení.
To jsou ty nejzákladnější – a jak nádherné pravdy katolické věrouky; uvědomíme-li si je, jak by-chom pak svůj obdiv ke Svaté Panně nevyzpívali spolu s našimi předky, kteří to všechno věděli i bez dlouhého rozebírání a zdůvodňování :
„Ty jsi po Bohu ta nejprvnější, Tobě čest a chválu nejpřednější.“
Ostatně prostý člověk toto všechno chápe docela bezprostředně a instinktivně se k Marii utíká nejen jako k Matce Páně, ale i své vlastní duchovní Mamince.
Tak se k ní po Ježíšově smrti utíkali i jeho apoštolové, kteří ji uctívali nejen jako Boží Rodičku, ale i jako Královnu apoštolů, Matku církve, Matku mystického Těla Kristova.
Dnes, na Konci časů, kdy Maria jako Žena oděná sluncem zcela otevřeně přebírá vedení boje proti silám zla a staví se do čela armády drobných a bezbranných, ale jí věrně oddaných a zasvěcených duší, s nimiž porazí svého odvěkého nepřítele Satana, jsou nám četnými zjeveními jejími, ale zejména Ježíšovými, sdělovány a potvrzovány nejen tyto základní pravdy, ale i mnohé další podrob-nosti z jejího pozemského života, jakož i teologické pravdy, které dosud byly jen tušeny a podávány tradicí.
A právě v Montichiari, na žhavé půdě Itálie, kde síly zla už po mnoho let míří zvenčí i zevnitř proti papežskému stolci a nejvyšší církevní hierarchii, a právě v době tak silně protimariánsky vyhroco-vané, se Maria po druhé světové válce přímo programově postavila do čela církve, když se zde zje-vovala pod neobvyklým, i když v církevní tradici existujícím titulem MARIA – ROSA MYSTICA, MARIA – MYSTICKÁ RŮŽE, jinak řečeno – jako Matka církve a jejího mystického Těla.
A přes veliký odpor sil zla, které prostřednictvím jistých členů církevní hierarchie chtěly tato zjeve-ní v zárodku ututlat a zadusit, zde Matka zvítězila, podobně jako zvítězila i v Kérizinenu (1938 – 1965) a v Amsterodamu (1945 – 1959), kde se v té době zjevovala současně. Nad tím nechť se zamyslí všichni, kteří o mariánských zjeveních pochybují a pomíjejí je pohrdavým mlčením, ne-li výsměchem. Je však absurdní umlčovat Boží hlas; nesvědčí to o ničem jiném, než o nehorázné pýše dnešního lidstva, zcela odcizeného světu duchovních hodnot a veřejně revoltujícího proti svému vlastnímu Stvořiteli.
Právě v Montichiari se proto Maria obrací především na své zaslíbené syny a dcery – kněze, řehol-níky a řeholnice – a slibuje jim mnoho milostí, skloní-li se před ní a budou-li o ně prosit. A obrací se samozřejmě i na své ostatní děti, zejména na ony odpadlé, a vybízí je k návratu do otcovského Domu, slibujíc, že Boží milosrdenství je nevyčerpatelné, a že všechno, budou-li se upřímně kát, jim bude odpuštěno.
|
|
|
